S oceněným vyučujícím, botanikem z Přírodovědecké fakulty Milanem Chytrým, jsme mluvili o důležitosti zahraničních kontaktů, kritické diskuse a samostatné práce studentů.
Jak byste popsal svůj styl výuky?
Styl výuky závisí na tom, co učím. Když na přednášce stojím v posluchárně před studenty, snažím se jim látku vyložit srozumitelným jazykem a dívám se na ně, jestli sledují, nebo se nudí. Podle toho přizpůsobuji dynamiku přednášky a případně položím otázku, aby zpozorněli. A také se snažím pomoct jim rozlišit podstatnější věci od méně podstatných a případně i sdělit svůj vlastní názor na případná kontroverzní témata. To jsou věci, které studentům učební texty a internet nedají, a kde je role učitele velmi důležitá.
U terénních cvičení se musí dávat pozor na spoustu dalších věcí: počasí, stav cesty, nebo třeba jestli je na určitém místě dost prostoru, aby všichni studenti dobře viděli. Můžeme zapojovat pokročilé studenty tak, že nám pomáhají s demonstrováním rostlinných nebo živočišných druhů začátečníkům. Na terénních cvičeních je důležitá i jejich společenská část. Zvlášť pokud je terénní cvičení vícedenní, je to výborná příležitost k propojování týmu. Na Ústavu botaniky a zoologie nemusíme pro studenty organizovat cílené teambuildingové akce, protože na terénních cvičeních takové aktivity, jako večerní táboráky s hraním na kytaru, zpravidla vznikají spontánně. V takto utuženém kolektivu se potom pracuje snáz a lépe.
Semináře pak mají různé role. Jednak motivují studenty k průběžné práci na projektu své závěrečné práce. Někteří studenti zvyšují své pracovní úsilí hlavně v závislosti na blížících se postupných termínech, které jim dávají právě plánované seminářové prezentace. Nejdůležitější role seminářů ale je, aby se studenti naučili svou práci správně veřejně prezentovat a diskutovat o ní. Když student pracuje na projektu, často sám téma chápe, ale nedokáže ho zprostředkovat ostatním. Seminář je tady i proto, aby se student zamyslel nad tím, jak téma srozumitelně vysvětlit. Zároveň musí argumentovat a svou práci obhajovat, když vzniknou pochybnosti o některé její části. Tady je důležité, aby diskuse probíhala pro studenta stravitelně a aby dokázal přijmout a využít případnou kritiku. Toto je pro některé studenty těžké. Zvlášť v poslední době se setkáváme s tím, že studenti nejsou ze střední školy úplně připravení na to, aby svoji práci veřejně prezentovali a potom se o ní vedla kritická diskuse. Je třeba je naučit – a někdy to nějakou dobu trvá – že ta diskuse není o jejich osobě, ale o té práci. Ve vědě je to úplně běžný proces: někdo něco udělá a ostatní se snaží na tom najít potenciální chybu. Ne proto, aby kolegu odsoudili, ale proto, že všichni chceme, aby naše vědecké výsledky byly správné. Když kolega konstruktivně kritizuje moji práci, vážím si toho, že věnoval svůj čas a intelektuální úsilí na případné zlepšení mé práce. U studentů (a vlastně i u ostřílených kolegů) je ale v těchto případech vhodné používat sendvičovou metodu, tedy nejdříve říct studentovi, co udělal dobře, potom sdělit ty výhrady – tak, že to jsou výhrady k práci, ne ke studentovi – a pak to uzavřít pozitivně a doporučit, jak pokračovat, aby to vedlo k co nejlepšímu výsledku.
„Když budeme na přednáškách učit fakta, která potom studenti neumí uplatnit, nemá to velký smysl.“
Milan Chytrý
Vedl jste velké množství závěrečných prací. Můžete něco říct k tomuto typu výuky?
Pro mě je podstatné, aby studenti uměli prakticky uplatnit to, co se naučí. Když budeme na přednáškách učit fakta, která potom studenti neumí uplatnit, nemá to velký smysl. Z mého hlediska je tedy práce na vlastním projektu bakalářské nebo diplomové práce nejdůležitější část výuky. Tam studenti dostanou úkol, který je jen jejich. Musí ukázat, jestli umí aplikovat to, co se naučili v přednáškách a cvičeních, a jestli jsou schopní svou práci dotahovat do cíle.
Někdo nabírá studenty na závěrečné práce, aby mu odpracovali konkrétní úkol na probíhajícím projektu. Já to nedělám; studentům zadávám témata, která se mnou řešených projektů sice tematicky dotýkají, ale jsou samostatná. Z hlediska projektů taková témata v případě úspěšného vyřešení projekt obohatí, ale pokud se nerealizují, tak to řešení projektu nijak neohrozí. Proto s každým studentem, který se přijde informovat na možnosti témat závěrečné práce, vždy probírám různé možnosti. Snažím se zjistit, co jej baví, jaké má motivace a možnosti. Teprve po takové diskusi formuluji téma, vysvětlím je studentovi a ptám se, zda mu vyhovuje. Každé téma by mělo vyústit v závěrečnou práci, která je samostatným výsledkem studenta a jeho dominantní intelektuální příspěvek je na ní zřejmý. Práce by neměla vypadat jako výsledek mě jako vedoucího nebo mého týmu, na kterém se student podílel jako pracovní síla. To mi přijde jako hodně důležitá věc pro vytváření dobré motivace k samostatné vědecké práci. A důležité je také, aby zadané téma bavilo i mě jako vedoucího. Pro studenta není nic horšího než zjištění, že pracuje na tématu, které jeho školitele vlastně nezajímá.
Pak je důležité na jedné straně studenta vést a na druhé mu dát volnost. Někdy je třeba nastavit mantinely – pokud chce student něco dělat a já už vím, že je to slepá cesta, protože mám zkušenosti z minulosti, měl bych ho zastavit a nasměrovat jinam. Problém může nastat i u mimořádně pracovitých studentů, kteří jsou perfekcionisté. Takový student se může v nějakém stadiu práce zarazit a mnohokrát opakovat již hotové analýzy nebo přepisovat dobré hotové texty v různých alternativních variantách, protože není s výsledky úplně spokojený. Tady musím hlídat ne to, zda student pracuje, ale zda se jeho práce někam posunuje, a pokud ne, tak mu pomoct ji posunout. Takoví studenti mají totiž tendenci ke zbytečnému prodlužování studia nebo ho v nejhorším případě ani nedokončí. Musím je ujistit a naučit, že nic není nikdy úplně perfektní, že jejich práce už je na slušné úrovni podle oborových standardů a není nutné ji déle zdokonalovat za cenu obrovské časové investice. Říkám jim přísloví (údajně pocházející od Voltaira), které mě kdysi naučil můj mentor na stáži v Anglii: „The best is the worst enemy of the good“.
„Doktorand je v každém případě partner.“
Milan Chytrý
Jaký vidíte rozdíl mezi vedením bakalářských a diplomových prací a jak to lze srovnat s vedením doktorských studujících?
Hlavní význam bakalářských prací je ten, že se student postupně seznámí s nějakým tématem do hloubky a naučí se přitom něco nového. Na Ústavu botaniky a zoologie zadáváme prakticky výhradně praktické bakalářské práce. Naši absolventi se stanou botaniky, zoology, nebo ochránci přírody s dobrým základem v botanice nebo zoologii. Je tedy nutné, aby se uměli pohybovat v terénu a tam nacházet a správně určovat rostliny a živočichy. Pozorovat přírodu většinou chodí ze zájmu sami od sebe, ale bakalářská práce je motivuje, aby to dělali systematicky. Tato práce by současně měla mít nějaký malý vědecký přínos, třeba v regionálním měřítku. Student pak vidí, že nedělal bakalářku jen proto, aby se něco naučil, ale že to mělo i hlubší smysl. Obvykle nezadáváme výhradně rešeršní bakalářské práce, ačkoli literární rešerše je typicky součástí úvodní části každé bakalářky. Některé jiné obory teď ruší bakalářské práce, mimo jiné i kvůli rozšíření umělé inteligence, která může snadno generovat běžné literární rešerše. Při našem praktickém zaměření prací to ale není aktuální, naopak v nich vidíme výbornou příležitost pro samostatnou, projektově orientovanou práci studentů.
Diplomová práce u nás může, ale nemusí navazovat na bakalářskou práci. Nenavazuje, pokud student nebo školitel zjistí, že téma bakalářské práce se jejím zpracováním vyčerpalo, anebo když se pro studenta časem stane zajímavější jiné téma. Někteří studenti si různá zaměření bakalářské a diplomové práce vybírají záměrně, protože chtějí mít širší rozhled. I když studenti začínají u diplomové práce pracovat na novém tématu, předpokládáme, že z bakalářky už mají zkušenosti a mohou samostatně řešit vědecký problém na vyšší úrovni než u bakalářské práce. Ideálním výsledkem je diplomová práce, kterou lze s pomocí vedoucího upravit na odborný článek nebo která má praktickou aplikaci, například jako metodika použitelná v ochraně přírody.
Doktorští studenti, to už je úplně jiná úroveň. Jedná se o výběr těch nejlepších. Přijmout doktoranda mi dává smysl jen tehdy, když něco v oboru umí lépe než já. Svými speciálními znalostmi a dovednostmi pak doplňuje výzkumný tým. Na tématu doktorské disertační práce se vždy domlouváme tak, aby zapadalo do širšího kontextu výzkumu v naší pracovní skupině a doktorand nepracoval izolovaně. Doktorandy se snažím vychovávat s vědomím, že v budoucnu mají být lepší než já a rozvíjet náš obor. Je důležité je zapojit do mezinárodní komunity, proto je posíláme na zahraniční stáže. Místo vybíráme vždycky cíleně, aby se tam doktorand naučil něco, co u nás nenabízíme. Může jít o pracoviště, které už patří do naší sítě mezinárodních kontaktů, ale doktorand může tuto síť také rozšiřovat svou stáží na pracovišti, se kterým jsme dosud nespolupracovali. Takový doktorand po návratu pomáhá rozvíjet náš výzkum novými přístupy, které se v zahraničí naučil.
Doktorand je v každém případě partner. Nelíbí se mi, že se jim říká studenti – jsou to vystudovaní lidé, kteří vykonávají vědeckou práci, byť se v ní pořád ještě zdokonalují. Ale průběžně zdokonalovat bychom se měli i my starší. Doktorand je velmi důležitým členem vědeckého týmu.
„Na univerzitě je pořád mladá krev a čerstvé nápady – proto bych nechtěl pracovat v nějakém výzkumném ústavu bez studentů a jsem rád v univerzitním prostředí.“
Milan Chytrý
Je pro vás snadné propojovat role vědce a vyučujícího?
To jde podle mě naprosto přirozeně dohromady. Když jsem začínal, chtěl jsem dělat hlavně vědu. Pokud nejste úplně velký introvert, chcete i ve vědě s ostatními sdílet to, co děláte. Když se ale ponoříte skutečně do hloubky nějakého problému, není už úplně jednoduché radost z poznání sdílet, protože málokdo vašemu problému rozumí. Proto je fajn mít studenty, které učíte nejen to, co sám děláte, ale i širší kontext, protože mají chápat, proč to děláte a jaký to může mít dopad.
Jako doktorand jsem od prvního ročníku povinně učil. Jednalo se o několik skupin cvičení v předmětu, kterému jsem se sám nevěnoval a musel jsem se ho doučit. Když učíte, potřebujete porozumět širšímu kontextu, a proto si musíte sám vždy nastudovat ještě spoustu informací navíc k tomu, co by vám stačilo pro běžnou vědeckou práci. Díky tomu, že učím, vlastně sám lépe rozumím svému výzkumnému zaměření.
Zároveň, když chcete rozvíjet svůj výzkum, potřebujete k tomu lidi, kteří oboru a tématu dobře rozumí. Některé jsem samozřejmě přijal ze zahraničí nebo z jiných českých pracovišť, ale mezi nejlepší vědce v týmu patří i několik z těch, kteří byli v minulosti mými studenty. Kdybych pracoval ve výzkumném ústavu mimo univerzitu, nemohl bych svůj výzkum rozvinout do takové šířky, jako mohu na univerzitě díky neustálému přílivu nových studentů. Univerzitní prostředí má velkou dynamiku: každý student přinese nový pohled, každá skupina studentů se orientuje na něco jiného, někteří pak zůstanou na doktorát nebo jako spolupracovníci na projektech, další vyjedou do zahraničí a vrátí se s novými zkušenostmi. Střídají se zde zahraniční stážisté z mnoha různých míst a pracující na různých tématech. Propojují se tak generace a lidé s různými zkušenostmi. Všichni, kteří u nás nějakou dobu pobyli, sem něco přinesli. Na univerzitě je pořád mladá krev a čerstvé nápady – proto bych nechtěl pracovat v nějakém výzkumném ústavu bez studentů a jsem rád v univerzitním prostředí.
Máme za sebou zkušenosti s výukou v zahraničí. Co vám to jako vyučujícímu přináší?
Na různých zahraničních univerzitách jsem učil kratší specializovanou výuku, zejména blokové kurzy analýzy dat z našeho oboru. Člověk se seznámí s různými kulturními kontexty a tím, jak lidé v různých kulturách přijímají nové věci, jak rychle je aplikují do praxe. Mimo Evropu jsme delší dobu spolupracovali například s Taiwanem, odkud jsem vedl i doktoranda a kde teď můj bývalý český doktorand působí jako odborný asistent na univerzitě. Jsou to zajímavé zkušenosti, ale největším přínosem výuky v zahraničí je pro mě rozšiřování naší sítě spolupracovníků, které nám jednak umožňuje vysílat naše studenty na různá zahraniční pracoviště, jednak nám to zajistilo dlouhodobý přísun zahraničních zájemců o stáže na našem pracovišti.
Co byste poradil nové kolegyni nebo novému kolegovi, který by měl začít učit svůj první kurz?
Takovým kolegům jsem samozřejmě radil, ale byli tak šikovní, že si poradili sami (smích). Poradil bych jim, aby si nastavili systém získávání zpětné vazby od studentů. Když někdo zavádí výuku prvním rokem, samozřejmě to není úplně dokonalé a musí si vyzkoušet, co je třeba pro studenty moc těžké a co je naopak příliš triviální. Na to by se měl studentů zeptat nebo si to prověřit třeba nepovinným testem. Existuje sice předmětová anketa v Informačním systému MU, ale tu studenti často vyplní, jen když jsou opravdu nespokojení. Pokud je přednáška víceméně v pořádku a jsou tam jen drobnosti, které by se daly zlepšit, do ankety to většinou nikdo nenapíše a učitel se o tom nedozví. Když někdo začíná, může studentům zdůraznit, že uvítá jejich zpětnou vazbu v anketě nebo mimo anketu, protože s ní chce opravdu pracovat směrem ke zlepšení své výuky. Studenti takový přístup ocení a vyjdou mu vstříc.
Rozhovor zpracovala: Karolína Zlámalová, Odbor pro kvalitu RMU (zlamalova@rect.muni.cz)
S oceněnou vyučující z Pedagogické fakulty Hanou Delalande jsme mluvily o internacionalizaci výuky, přípravě studentů na pracovní trh a o hodnotě spontánnosti a flexibility při organizaci kurzu EDUC.
Masarykova univerzita má čtyři laureáty Cen ministra školství, mládeže a tělovýchovy. Prof. RNDr. Milan Chytrý, Ph.D., který získal Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy za vynikající vzdělávací činnost na vysoké škole, je zároveň držitelem Ceny prorektora MU za kvalitní výuku.
