„Nejvíce mě rozvíjí studenti a jejich zpětná vazba“: rozhovor s Andreou Holešinskou

Potkáváme se na začátku léta, krátce po konci semestru. Vzpomenete si na nějaký zajímavý okamžik ve výuce v tomto semestru?

Zajímavý byl pro mě ten předchozí semestr, kdy jsem se rozhodla do výuky aplikovat umělou inteligenci. Záměr byl podpořit pomocí AI kritické myšlení u studentů. Využití AI však vedlo k něčemu úplně jinému, než jsem očekávala. Musela jsem neplánovaně v průběhu semestru pozměnit koncept výuky, a i když se původní záměr nenaplnil dle očekávání, velkým přínosem bylo zvýšení digitálních kompetencí, a to nejen u studentů, ale i u vyučující:-).

Studenti měli za úkol v chatu v MS Teams odpovídat na mé dotazy týkající se probíraných témat pomocí umělé inteligence. Odpovědi studentů jsme pak diskutovali na přednášce. Ukázalo se však, že umělá inteligence produkuje unifikované odpovědi. To bylo velké zklamání, protože co mě dříve nejvíce na odpovědích studentů bavilo, byly jejich odlišné názory a pohledy na věc. To obohacovalo diskusi a mohla jsem to propojit i s obsahem předmětu. Tohle naráz nešlo – pestrost kritických argumentů se nekonala. Změnila jsem proto „pravidla“. Studenti měli používat umělou inteligenci, ale museli si číst odpovědi ostatních, aby neodpovídali stejně, což pro ně bylo náročné. V diskusi jsme pak několikrát narazili na to, že umělá inteligence sice umí chytře odpovědět, ale z odpovědí se vytrácí pestrost a zároveň jedinečnost lidského názoru. Záměr podpořit u studentů kritické myšlení se tak v praktické rovině naplnil nikoli primárně v kontextu probíraného tématu, ale v jeho aplikování na výroky vygenerované umělou inteligenci. Takže, co mělo být nástrojem podporujícím kritické myšlení, se nakonec stalo samotným objektem kritického myšlení.

Studenti také měli umělou inteligenci použít k psaní esejů, což je pro ně často výzva. Myslím ale, že jim psaní esejů přináší mnoho – vyzkouší si akademické psaní, práci se zdroji a musí využívat kritické myšlení. Tentokrát měli za úkol vytvořit prompt a vygenerovat na předem dané téma esej o 500 slovech, na kterou poté reagovali na základě přečtené literatury. Ukázalo se, že toto pro ně bylo náročnější než psát podle sebe, protože je těžké se oprostit od linky, kterou umělá inteligence nastaví. Při ústní zkoušce, kde studenti obhajovali své eseje, jsme také naráželi na problémy v českém překladu a nesprávné použití vědecké terminologie. Když si uvědomili, co vlastně umělá inteligence do eseje napsala, byl to pro ně často wow-moment. Studenti si této zkušenosti hodně cenili.

V podzimním semestru chci umělou inteligenci zase použít, a to je teď moje výzva – umělá inteligence se rychle proměňuje, tak jsem zvědavá, jak ji budu moct využít tentokrát.

Využití umělé inteligence je u vás součástí samostatné domácí přípravy. Jak k ní studující motivujete?

Každý má rád hmatatelný výsledek, takže tou primární (oportunistickou) motivací jsou body, které studenti za domácí přípravu (tedy za odpovědi na diskusní otázky) získají, a mohou si tak jimi vylepšit známku. Studenti vědí dopředu, kolik bodů mohou za aktivní účast maximálně získat. Je vlastně na nich, jakou strategii si zvolí a jestli si známku vylepší těmito body, protože i kdyby se do diskuse nezapojovali, mají šanci předmět ukončit na základě výsledků závěrečné eseje. Ta druhá motivace pak přichází od samotných studentů, kteří záhy zjistí, že nejen reaguji na jejich odpovědi, ale pracuji s nimi a vycházím z nich v přednáškách. Mám zpětnou vazbu, že tohle je pro ně motivující. Navíc na konci semestru zjišťují, že aniž by to zamýšleli, tak se na předmět soustavně připravovali, což běžně u předmětů nedělají.

Jak se rozvíjíte jako vyučující?

To má více rovin. Nejvíce mě rozvíjí právě studenti a jejich zpětná vazba. Není mi jedno, jak na výuku reagují a snažím se přemýšlet o tom, jak bych ji mohla příště udělat jinak. To mě pak nutí se dívat, jak to dělají jiní nebo o tom jen sama přemýšlet – za 20 let učení člověk už nějaké zkušenosti nasbírá. Někdy také vzpomínám na svá vlastní studia. Kromě těchto vnitřních zdrojů také vyhledávám školení, kde mohu načerpat inspiraci od druhých. Program nebo workshop si vybírám cíleně, ale stane se, že obsah třeba úplně nesedí do mého předmětu, i přesto se najde aspoň nějaká malinká věc, kterou stojí za to se inspirovat. Moc mě pak baví si s inspirací hrát a hledat možnosti jejího využití ve výuce.

Vzpomenete si na nějakou věc, která vás v poslední době oslovila?

Loni mě oslovil Festival dobré výuky. Už před Festivalem jsem často chodila na kurzy CERPEK, kde jsem se potkávala s dalšími aktivními vyučujícími. Ty jsem pak potkala na Festivalu a od každého si mohla něco vyzobat, například během části programu Pecha Kucha.

Účastnila jste se různých výjezdů v rámci ERASMUS+ Teaching mobility – můžete něco říct o této zkušenosti? Jaké je srovnání výuky v zahraničí a u nás?

Zkušenosti mám ze Švédska a ze Slovinska. Jen párkrát se mi poštěstilo, že jsem se mohla jít podívat do výuky k někomu jinému, ale většinou na tyto zahraniční stáže člověk jede s tím, že tam hlavně sám vyučuje. Několikrát jsem byla ve Slovinsku v Lublani. Tam mě velice potěšilo, když jsem při jedné pozdější návštěvě zjistila, že používají ve výuce postupy, se kterými jsem tam minule přijela.

Za možnost vyučovat v zahraničí jsem velmi ráda, protože můžu vidět, jak k problematice, kterou přednáším, přistupují jinde a jak se některá důležitá témata (např. udržitelnost ve Švédsku) propisují i do výuky. Když jsem vyučovala ve Švédsku, jednalo se o pestrou multikulturní skupinu zahraničních studentů. Člověk tady musel k výuce přistupovat úplně jinak, s nadhledem – v širším kontextu a jiným tempem. Naopak ve Slovinsku se jednalo o skupinu místních studentů a mohla jsem více rozeznat specifika jejich kultury. Když jsem tam jela znovu, věděla jsem už lépe, jak výuku připravit, aby jim vyhovovala a odpovídala tomu, na co jsou zvyklí. Nedávno jsme otevřeli navazující studijní program pro zahraniční studenty Regional Development and Tourism, takže své zkušenosti z ERASMU mohu přenést do praxe. Už vím, co mohu očekávat a jak mám výuku postavit, aby byla pro všechny srozumitelná a byla tam pro všechny stejná „startovací čára“.

Kromě výuky v běžných studijních programech vyučujete také na U3V a MjUNI. Jak tyto zkušenosti doplňují vaši pedagogickou činnost?

Výuka v U3V i MjUNI mě moc baví. V podstatě přeléváte zkušenosti z jedné formy studia do druhé, vybíráte pro každou skupinu ty nejvhodnější výukové metody, ale přitom stavíte na stejných základech. Například na MjUNI studenti velmi ocenili zapojení umělé inteligence – nebylo to tedy o klasické přednášce, ale o interaktivitě. U starších studentů se mi líbí, že se na věci dívají jinak a chtějí diskutovat a dozvídat se další informace. Když připravuji prezentaci, používám základ pro studenty denního studia a pak přemýšlím, jak se na to studenti U3V budou dívat (jde o generaci mých rodičů), na co by se mohli ptát, a podle toho materiály upravuji. Je to hodně inspirující a různé pohledy, které studenti přináší, mě samotnou obohacují.

Vaše pedagogické zkušenosti jsou však ještě širší, vyučovala jste také ve vazební věznici v Brně.

Ano, v rámci norských fondů jsme jako Ekonomicko-správní fakulta spolupracovali více než 4 roky s brněnskou vazební věznicí. Dva studenti u mě dostudovali bakalářské studium, vedla jsem také jejich závěrečné práce. Byla to zajímavá zkušenost: jako vyučující jsme zvyklí, že máme určité vybavení a prostředí pro výuku. Jsme zvyklí, že do výuky přijdeme a všechno funguje, ale sem jsem si nemohla skoro nic vzít. Vyučovala jsem předmět Informační technologie v cestovním ruchu, kde jsem ve výuce využívala různý software. Tehdy byly tyto technologie v počátcích, takže například rezervační systém nebyl online, ale jednalo se o program. Naráz jsem musela přemýšlet, jak můžu tyto věci studentům ukázat. Tak jsem začala natáčet první videa, na která jsme se pak společně dívali a ukazovala jsem jim postupy. Byla to taková první příprava na COVID. Člověk musel najednou uzpůsobit svou výuku daným podmínkám, a to jak výukové metody, protože šlo o specifickou individuální výuku, tak především výukové materiály. Byla to opravdu dobrá zkušenost.

Jak byste shrnula svou pedagogickou filozofii?

Letos jsem ukončila program Pedagog mentorem, který hodně vychází z učení J. A. Komenského. Potěšilo mě uvědomění, že to, co nějak přirozeně dělám, se vlastně shoduje s Komenského učením: vnímat studenta, být mu nápomocen, provázet ho, a ne mu jen říkat, co a jak musí dělat. K tomu, abych mohla být nápomocna, musím růst i já, a proto ráda navštěvuji různé kurzy, kde hledám inspiraci. Studenti reagují na různé situace jinak a já vím, že jim můžu nabídnout pomoc, kterou zrovna potřebují. V roce 2004 jsem vytvářela opory pro náš studijní program a tehdy jsem si myslela, že napíšu skripta a už nikdy nebudu muset nic dělat (smích). Pak přišlo velké uvědomění, že na začátku kariéry vyučující může postupovat v rámci nastavených mantinelů, ale brzy zjistí, že potřeby různých studentů se liší. Navíc dnes, když studenti mohou informace vygooglovat nebo vyhledat pomocí AI, se nabízí otázka, proč tam jako vyučující vlastně jsem. Je to perfektní doba se vrátit k tomu, co říkal Komenský: že máme být studentovi průvodcem a dávat mu směr. Neměli bychom jen radit, ale pomáhat. Myslím, že nyní v době AI je prostor pro nás pedagogy být těmi, kteří studentům ukazují, jak maximálně využívat existující zdroje a posunout se díky nim dál. Neměli bychom jen předávat vědomosti, které máme za ta léta nahromaděné. Chci, aby si studenti z výuky odnesli nejen odborné profesní znalosti, ale i dovednosti. Je důležité se přizpůsobovat a měnit svůj přístup vůči studentům, a proto jsem moc vděčná za jejich zpětnou vazbu. Protože nemám v předmětech tolik studujících, mám štěstí, že je mohou ústně zkoušet, což je pro mě také skvělá zpětná vazba a věřím, že i pro studenty je přínosné mít možnost diskutovat a obhajovat svůj postoj.

Nedávno jsem v eM četla rozhovor s fyzioterapeutem Michalem Novotným, který mluvil o tom, jak každý sportovec potřeboval něco jiného, aby byl motivovaný a podal výkon. Když si jako pedagog vezmete od studentů zpětnou vazbu a pak s ní pracujete, budete také vědět, co pro ně funguje.

Je něco, co byste chtěla zmínit na závěr?

Ráda bych ocenila, že jsem dostala možnost se na své pozici více zaměřovat na výuku. Výzkum mě vždycky bavil a díky němu mám oborové profesní znalosti a spoustu kontaktů do praxe, z nichž mnohé můžu nyní zvát do své výuky. Nutnost publikovat impaktované články mě ale zahlcovala a cítila jsem se rozpolcená mezi vědeckou prací a výukou, kterou miluji. Stala jsem se akademikem, protože jsem primárně chtěla vzdělávat. Jsem ráda, že to teď mohu dělat a myslím, že by tato možnost pomohla i mnoha dalším vyučujícím. Ostatně už Henry Ford zavedl dělbu práce, protože věděl, že produktivita bude vyšší, když se každý bude specializovat na to, v čem je dobrý.

Rozhovor zpracovala: Karolína Zlámalová, Odbor pro kvalitu RMU (zlamalova@rect.muni.cz)