„Abych se ve výuce cítila dobře, musím to být já“: rozhovor s Lenkou Smejkalovou

V nominačních materiálech pro Cenu prorektora za kvalitní výuku jste uvedla, že svou roli vnímáte jako roli průvodce. Co tím myslíte?

Domnívám se, že v současné době je výuka o něčem víc, než jen předávání znalostí a faktů. Snažím se studujícím vysvětlit, jak se něco naučit, jak si to potrénovat, a také proč se to vlastně učit, a jaký to bude mít dopad do praxe. V tom vidím roli průvodce – provádím studující probíraným tématem.

Výuka podle vás není jen o předávání znalostí, ale také kompetencí, přístupů, postojů a chápání. V návaznosti na profil absolventa vašich studujících, které kompetence, přístupy, postoje a chápání se v nich snažíte rozvíjet?

Z našich studujících se stanou farmaceutky a farmaceuti a kosmetoložky a kosmetologové. Ti první jsou zdravotníci, a také ti druzí budou mít ve své budoucí profesi blízko ke zdraví. Potřebují tedy nejen odborné znalosti týkající se jejich profese, ale také empatii k pacientům a klientům. Chci, aby studující chápali význam své profese, aby na ni dokázali být hrdí a v budoucnu ji rozvíjet.

Můžete stručně představit předměty, které vyučujete?

V programu Farmacie vyučuji Úvod do lékárenství a navazující Lékárenství. I když ne všichni naši absolventi a absolventky pracují v lékárnách, všichni by měli vědět, jak to funguje na tom konečném místě, kde se léčivo dostane k pacientovi. Také ti, kteří budou působit v průmyslu nebo u regulačních autorit by měli vědět, jak svou činností ovlivní lékárenskou praxi a především pacienty.

Na tyto předměty navazuji v předmětu Právo a etika pro farmaceuty. Chceme, aby studující nejdříve věděli, jak vše funguje v praxi a následně se podívali, jak je to právně ukotveno a které předpisy to ovlivňují. Měli by vědět, že věci v praxi se nedějí jen proto, že jsme si to tak řekli, ale že jsou někde ukotvené. V programu Kosmetologie je to podobné.

Jak zapojujete zkušenosti z praxe do výuky?

Kdykoli to jde, snažím se témata propojit s reálnými příklady ze své praxe či zkušenostmi kolegyň a kolegů, jak těmi pozitivními, tak negativními. Kromě příkladů z praxe používám i příklady ze svého studia a svého života. Moje rodina mě miluje, protože všechny jejich omyly a chyby při farmakoterapii ráda používám (smích). Chci, aby studující věděli, že chyby se dějí a je fajn, aby se děly na akademické půdě. Potřebuji, aby dokázali říct, že v něčem chybovali, a požádat o pomoc s nápravou. Pak si můžu být jistá, že ty chyby nezopakují v praxi a nikoho tak neohrozí.

Ovlivňuje důraz na praktickou využitelnost i způsob zkoušení?

Snažíme se každý rok modifikovat systém zkoušení tak, aby nevedl jen k mechanickému memorování. Nechceme, aby se studující naučili zpaměti otázky, které se dědí z ročníku na ročník, odříkali je a získali za to známku. Vídala jsem a vídám, že studující sice odpovědi znají, ale nedokáží jít do hloubky. Mám pak obavy, že by nedokázali v reálné situaci interpretovat teoretické znalosti a přenést je do praxe. Nyní se snažíme otázky formulovat tak, aby studující museli látku i aplikovat. Teorie samozřejmě zůstává, ale jen do té míry, abychom téma ukotvili. Najednou jsou úspěšní jiní studující – ti, kteří více nad věcmi přemýšlí, i když si třeba nedokáží zapamatovat doslovnou definici. Myslím, že i studující si díky takovému zkoušení uvědomují, proč se něco učí, co musí umět, a jak to budou v praxi používat.

Přála bych si eliminovat to, čemu říkám „průtokové znalosti“: to, co se studující naučí na zkoušku, ale za dva týdny už si to nepamatují. A když pak přijde předmět, který na téma nepřímo navazuje, musí se vše znovu učit. Chci raději, aby si studující pevně osvojili základy, na které mohou kdykoli navázat. Snažím se, aby snadno dohledatelné a v čase se proměňující informace, jako třeba čísla zákonů, netvořily základ zkoušky. U takových informací jen chci, aby je studující uměli vyhledat a vyložit.

Můžete popsat, jak konkrétně se snažíte dosáhnout tohoto posunu od memorování k praktickým a aplikovatelným dovednostem?

Příkladem může být třeba administrativa v lékárně, konkrétně nutnost vytvořit technologický předpis. Za doby mého studia bylo nutné vyjmenovat, co všechno předpis musí obsahovat. V současné době musí studující ve výuce předpis sami vytvořit na základě dílčích informací, které sami dohledávají. Nebo dostanou tři verze tohoto dokumentu a musí vybrat, který splňuje všechny náležitosti. Případně musí dokument opravit, což zahrnuje nejprve najít formulace, které nejsou dostatečně přesné k tomu, aby byl předpis v praxi použitelný.

Byla jste řešitelkou projektu v rámci grantové podpory inovací klíčových studijních předmětů. Ovlivnilo to vaši výuku? Jak?

Zapojení do projektu mě velmi motivovalo. Najednou se objevila výzva, která podporovala to, co bych dělala i bez ní. Výzva nám poskytla finance, metodiku a podporu. Pomohla mi utřídit si myšlenky: co dělám, do kdy to chci udělat, a především jak to budu reflektovat a měřit. Člověk může učit intuitivně, ale na ty koncové fáze – reflexi, sebereflexi, zpětnou vazbu – třeba tolik nemyslí. Je potřeba to nějak systematizovat: člověk to sice cítí a vidí, ale neumí to dát dohromady tak, aby mu to pomohlo předmět v příštím roce zase vylepšit.

Podpořilo mě také, že jsem se propojila s ostatními a viděla, co všechno se děje na jiných fakultách. Zjistila jsem, že nejsem „jiná“, když chci výuku inovovat. Také jsem zjistila, co všechno se dá ještě dělat. Když jsem viděla práci ostatních, často jsem si říkala: „Tohle bych chtěla aspoň vidět v praxi“ nebo „Chci se zamyslet, jestli by tohle šlo u nás“. Myslím, že to je vlastně myšlenka toho projektu. Nakonec jsme zjistili, že ta motivace, třeba možnost nákupu pomůcek, je vlastně to nejmenší. Ve výsledku to má spoustu jiných nečekaných přínosů.